Javory - Hana a Petr Ulrychovi

Zpěvník...

Hity a Odyssea

1966 Příchod Aleše Sigmunda. Vzniká Vulkán II. Na rozhlasové Houpačce M. a J. Černých bodují Sen a Tvoje město. 1967 Konec spolupráce s A. Sigmundem. Hana s Petrem (Hana zpívá krátce s olomouckými Bluesmen) přecházejí ke skupině Atlantis. 1968 Řada úspěšných písní vrcholí hitem Nechoď do kláštera.

21.srpna Petr reaguje na sovětskou agresi songem Zachovejte klid. 1969 Hana s Petrem, Atlantis a big band Gustava Broma nahrávají Petrovu první monotematickou skladbu Odyssea (s výrazným aranžérským podílem Jaromíra Hniličky). Normalizační vedení Supraphonu odmítá LP vydat, první vydání se tak posouvá až do roku 1990, CD s bonusem pak až do roku 1997.

■ Aleš Sigmund: Vzpomínka na Vulkán

Na Vánoce 1965 jsem se vracel z vojny těžce zasažen bigbítovým bacilem a neměl jsem jiné přání než hrát a skládat v nějaké skupině. Přinášel jsem si už pár písniček a instrumentálek a byl jsem pořádně nažhavený. Vrátil jsem se do svého Tišnova a směřoval rychle do Brna. Tam jsem nejprve narazil na kytaristu Ivana Sultanova ze skupiny The Shakers, která se ale právě bohužel rozpadala a měla svou budoucnost za sebou.

Zato inzerát Petra Ulrycha, že skupina Vulkán hledá kytaristu, mě velice zaujal a zanedlouho jsem už seděl u Ulrychových na Jaselské 10. Po krátkém oťukání jsme se rychle sblížili a porozuměli si v tom, co a jak chceme dělat. Oba jsme měli rádi moravskou notu a chtěli jsme to skloubit s novou hudební řečí. Kdo ví, co bychom spolu dokázali, kdyby naše spolupráce byla trvalejší. Již tehdy jsme spřádali plány o připojení cimbálu k bigbítu (což jsem já potom opravdu realizoval a Petr to vzal ještě víc z gruntu v Javorech).

Ivan Sultanov jednou přivedl k „Medvídkovi“, kde se bigbítová „plotna“ tenkrát scházela, Marthu a Tenu, jejichž hlasy se mi velice zalíbily, a tak nakonec vznikl nový Vulkán s dvěma sourozeneckými dvojicemi. Byl to svým způsobem unikát až nesmysl, což se samozřejmě brzy projevilo při vystoupeních v pochopitelném soutěživém napětí. Na fotky jsme tenkrát ze začátku ale žádné „holky“ nebrali a fotili jsme se jenom jako klukovská skupina. Petr Ulrych, Ivan Sultanov, Dany Svoboda, Jarda Ptáček a já.

Hanka s Petrem už byli dost známí z rozhlasového vysílání. Marthu a Tenu ještě neznal nikdo, ale ihned zaujaly na vystoupeních exotickými zjevy a sladěným dvojhlasem. Vznikl tak prapodivný „estrádní bigbeatový soubor“, který hrál písničky zpívané Hankou a Petrem (skládané zejména Petrem), nějaké moje instrumentálky a Martha s Tenou zpívaly něco od Everley Brothers, Sony a Cher a pak i ode mne. Neperspektivnost tohoto seskupení nejrychleji pochopil Petr a dal mi prostě nůž na krk, abych se rozhodl, jestli chci dělat s nimi nebo s Marthou a Tenou. Pro mne to tehdy nebylo lehké rozhodování, dal jsem však ne na rozum, ale na srdce – s Marthou jsem už totiž chodil a tak to dopadlo, jak muselo. Oba jsme toho s Petrem docela litovali, ale nešlo jinak. Bylo tam těch sólistů nějak moc. Naše cesty se rozdělily.

Předtím jsme si ovšem užili spolu hodně legrace. Vzpomínám si na mnohé detaily z doby, kdy jsem pendloval mezi Jaselskou ulicí (Ulrychovi), Třídou vítězství (Martha s Tenou) a Obránců míru (Ivan Sultanov). U Ulrychů jsme třeba s Petrem našli vzkaz pana Ulrycha seniora paní Ulrychové: „Petr mi opět vypil kyselé mléko! Jak to půjde dále? Už je to jako za Němců!!“ Dole stál jejich Wartburg, který měl od pana Ulrycha prokopnuté dveře, protože jednou nechtěl naskočit. Byla to krásná díra přesně ve tvaru boty. Tímto vozidlem jsme pak jednou jeli do Olomouce (samozřejmě bez rezervy) a když jsme píchli, tak jsme prostě vycpali pneumatiku trávou a jeli dál. Naše zkušebna, jinak klubovna Závodního klubu ROH 1. Brněnské strojírny, zažila jednu zajímavou schůzi, na níž jsme s Petrem rozezleně pozvali „zástupce rozhlasu, televize a tisku“ a obuli jsme se do nich – jak to, že nás nechtějí pustit k vysílání a natáčení. Z televize samozřejmě nepřišel nikdo, zato ale z rozhlasové hudební redakce přišli snad tři redaktoři a v té krásné době probouzejícího se demokratického jara roku 1968 nás jeden z nich, Jaromír Nečas, nečekaně krásně přijal a řekl, že v rozhlase není nikdo, kdo by této muzice rozuměl. Nabídl nám jedno redaktorské místo na půl úvazku. Dělal jsem to pak já až do doby prvních čistek a štvanice na Petra za jeho protiokupační písničku.

■ Petr Ulrych: Letní turné

Léto 1967. První opravdovské turné! Nákladní auto s nekrytou korbou plnou hochů odhodlaných ve jménu bigbítu k naprosto všemu. V kabině čerstvá maturantka Hana, vystavená ze strany šoféra neustálým pokusům o sblížení.

Jako úderný předvoj s denním náskokem před námi – manažer! Česťa Klos na motocyklu ČZ 125 B. Aniž se namáhá sundávat kuklu a brýle, donucuje šokované představitele obcí k bleskurychlému uspořádání „kulturní akce“. Při hraní si představujeme, že před vraty kulturáku zastavuje velký bourák, z něho vystupuje malý tlustý muž kouřící doutník (tak jsme si představovali producenta). Vchází dovnitř a oslněn našim výkonem přináší do šatny nabídku turné do USA.

Zatím však nikdo nepřichází a tak dlouho do noci spřádáme plány, jak naložíme s penězi za turné. Už dávno jsme se je rozhodli uložit do nástrojů a aparatury. V podstatě jde o to, která renomovaná firma bude poctěna naší volbou. Nevraživě nahlížíme na černé ovce kapely. Na rozdíl od nás si bezostyšně vybírají zálohy a prolévají je hrdlem. Nakonec se ukáže (bohužel to pro mě není varování do budoucna), že čítankový idealismus, jako už tolikrát v dějinách, zkrachoval. Ty zálohy byly samozřejmě jediné peníze, co jsme za své první opravdovské turné dostali.

Bigbít jako obživa zatím selhává. Ale ještě je tu poslední zoufalá možnost: poctivá práce vlastníma rukama. Lesní brigáda v Jeseníkách. Končí po třech dnech, kdy přichází hajný a oceňuje naše poctivé úsilí na padesát korun. Sytíme se pecny chleba a cibulí. Ve slastném pocitu chvilkového uspokojení nám konečně dochází, co máme dělat. Domů se vracíme o pár růžových představ chudší, zato ale s novými písničkami a s pocitem nekonečné svobody.

■ Dopis Jaroslava Ulrycha, otce, tenora Státního divadla v Brně z 3. 1. 1968 (cit. z Melodie 9, 1978, článek J. Černého):
„…doufám, že pochopíte starostlivého otce a napíšete mi pravdu… Stále ještě jsem proti tomu, aby (hlavně Petr vzhledem k jeho vzdělání leteckého inženýra) nastoupili tuto dráhu. Můj názor na něj je tento: hlasově slabý průměr, chtěl-li by něčeho dosáhnout, musel by tvrdě cvičit a studovat… V minulém roce jsem mu dal ultimatum, když do 1. září nenastoupí do svého povolání, že musí z domu. Nestalo se tak, protože jak Petra, tak Hanku mám nesmírně rád a moc mně na nich na obou záleží…“

■ Jiří Černý: Ulrychovské obrazy v mé paměti

1. Začátek 50. let: V temném vězení Beethovenovy opery Fidelio není na spoutaného Florestana vidět. Jeho tenor však zní zářivěji než Blachutův i Žídkův. Kdo to dnes v Národním hostuje? Nějaký Jaroslav Ulrych z Brna.

2. O patnáct let později: Mezi nepříliš zajímavými nahrávkami, které nám do rozhlasové soutěžní Houpačky došly z brněnského studia, zasvítí osmnáctiletý mezzosoprán a trochu zamyšlenější chlapecký hlas. Nějací sourozenci Ulrychovi. S gustem je vysíláme a Petr se nám začíná svěřovat v dopisech, občas i několikrát měsíčně.

3. O tři roky později: Právě když posluchačské hlasy konečně poprvé vynesou Ulrychovy na vítězný stupínek se skladbou Nechoď do kláštera, je Houpačka zakázána. Tím víc si s Petrem dovoluji přepych vzrůstajícího vzájemného porozumění.

4. O devět let později, zjara 1978 u Petra v kuchyni: Po celonočním Petrově monologu jsem získán i pro věc Horňáků, prý jediných opravdových moravských černochů. Přátelství zpečetěné slivovicí. Na věčné časy.

■ Petr Ulrych: Srpen 68

Šedesátá léta. Na elitní vojenské škole, která byla ještě před několika lety oporou režimu, posloucháme přednášky filosofa Vítězslava Gardavského, které panující státní náboženství vlastně odsuzují. Havlova Zahradní slavnost je naším evangeliem. Naplno cítíme nejistotu
těch, co nám kážou velkolepá vítězství socialismu. Stranické hlavouny vnímáme jako směšné figurky, které zanedlouho smete bujará síla našich mladických ideálů.

A je to tady. Jaro 68! Pravda a láska opět vítězí. Zdá se, že ani srpnové tanky s rudou hvězdou nic nezmohou.
My máme pravdu, vy jenom bič, zradu a bič!
Když to zpívám 21. srpna už v devět ráno v utajeném studiu brněnského rozhlasu, je mi nádherně. Na rozzářených tvářích všude kolem víra a naděje. Nikdo nechce vidět, že ve frontě na ideály už připravují účty věční vítězové dějinných zlomů.

Přece nejsme ty onuce
za které nás mnozí měli
stojíme tu hrdí, smělí
a z ulity leze keťas
mne si ruce
mne si ruce

■ Jiří Černý: Odyssea (sleevenote k prvnímu vydání roku 1990)

Odyssea by nevznikla, kdyby v roce 1969 netřeskly zážitky zrazeného národa, vliv Jimiho Hendrixe, Cream a dalších rockových hvězd šedesátých let a dědictví moravského folkloru. Leteckému inženýrovi Petru Ulrychovi bylo pětadvacet, jeho sestře Haně o pět míň. Měli za sebou pár singlů, rozhlasových nahrávek, divadélko Dibetra, skupinu Vulkán a se skupinou Atlantis a písní Nechoď do kláštera právě vedli neoficiální československou hitparádu Houpačka. První světová rocková opera, Tommy s londýnskými Who, byla mladá jen pár měsíců. Jesus Christ Superstar ještě nebyl na světě.

Petra Ulrycha vždycky přitahovali „lidé, kteří útočí proti větrným mlýnům, idealisté, snílkové, kteří mnoho věcí pokazí, ale pořád dál zastávají názor, že musí hájit pravdu, čest a podobné svaté ideály, které ostatním připadají směšné“. Don Quijote, kníže Myškin, Egypťan Sinuhet, Nikola Šuhaj, Markéta Lazarová. Nelibretizoval je; přímočaře v nich hledal duchovní krajiny, kde „Za vodou za horou už pomalu svítá“. Proto Ulrychův Odysseus není – v rozporu s oním tři tisíce let starým Homérovým – lstivý ani vítězný, ale hledající a strádající.

Na prahu druhého normalizačního roku už nebylo pro taková poselství místo. I když se v textu Žalmu mělo škrtat „těm, kteří vládnou“ a zoufale vylepšovat na „kteří žijí“. I když jsme v ediční radě Gramofonového klubu na sebe ječeli s náměstkem ředitele. Originální, i ve světovém měřítku průbojný projekt šel na dvacet let k ledu. Melodie jako On na mě zapomíná obstála samostatně i na singlu, ale podnětné spojení Bromova jazzového orchestru a nejlepší skupiny, jakou Ulrychovi ve své rockové éře měli (Vladimír Grunt, bicí, Jaroslav Vraštil, klávesy, spoluaranžér, Ivo Křižan, baskytara, Stan Regal, kytara), tak zůstalo nepoznáno a nepatrný náskok před světem – možná jediný, jaký jsme kdy v historii populární hudby měli – nevyužit.

„…čekáme celý život na prosté, vznešené, uklidňující lidské slovo“, recitoval Odysseus – Petr před dvaceti lety. Solženicynovské Nežít se lží. Patočkův Život v pravdě. „Zase jste nám lhali!“ statisíců z listopadových pražských ulic. Jsme v tom nikdy nevyhratelném zápase o pravdu všichni už (až?) do smrti.



Agentura: Alena Ulrychová, Brigádnická 36, Brno - Mokrá Hora 621 00
mobil: 728 186 153,   e-mail: ulrychovi@javory.cz