Chtěl jsem hledat čistou studánečku

1970 Hudebníci Atlantis v muzikálu Hair (Mnichov). Hana a Petr v pražském divadle Rokoko. 1971 Album 13 HP, zlatá Bratislavská lyra pro Hanu za píseň Spoutej mě (Ondráček, Borovec). 1972 Album Hej dámy, děti a páni. 1973 Končí skupina Atlantis.


■ Petr Ulrych: Ideál

Nepůjdeme do kláštera. Tak se nazýval náš hudební pořad v pražském divadle Rokoko (trojici v duchu módních Golden Kids doplnila Jitka Zelenková).

Přišel nám tam jednou docela objemný balík. Uvnitř byl nejprve dopis:
Milí Hanko a Petře! Moc Vám děkujeme za krásnou propagaci našich výrobků.
Pracovníci Průmyslu trvanlivého pečiva.

A potom už jenom samé sušenky Ideál. Jmenovci písně, kterou hrajeme dodnes. Připomíná nám znovu a znovu, jak vytrvalou bylinkou je čítankový idealismus. V našich písních asi obzvlášť!

■ Hana Ulrychová: Jak zpívám (z rozhovoru s Čestmírem Klosem v Melodii 8/1973)

Chodila jsem na hodiny k několika profesorům, ale myslím, že zpívat mě stejně naučil můj otec, který mě dovedl k překvapujícímu zjištění, že zpívání spočívá především ve správném dýchání a v práci s bránicí. Zároveň však dbal na to, abych nepodléhala klamnému dojmu, že zpěvákův projev je pouze záležitostí dokonalé techniky, ale něčím víc. Náš tatínek měl pro to možná zastaralý název, ale vždycky mi zdůrazňoval – zpíváš-li, musíš zpívat vroucně.

Já nepoužívám žádného rozezpívávání, třeba do, re, mi, fa, sol, la, si, do – stupnice nahoru a zpátky. To považuji za naprosto bezpředmětné. Naplno si pustím nějakou velkou zpěvačku, třeba Barbru Streisandovou nebo Nancy Wilsonovou, zpívám si s ní a snažím se přijít na kloub jejím pěveckým fintám. Na tom se člověk naučí víc, než by mu dalo nějaké hlasové cvičení.

■ Čestmír Klos: 13 HP – Pokoušení (výňatek z článku v Melodii 8/1973)

Svět populární hudby si nemohl nevšimnout Hančiny pěvecké výlučnosti, a tak začala zpěvačka dostávat nabídky k samostatnému působení. Petr měl podle těchto projektů pověsit zpívání na hřebík, předat dramaturgickou starostlivost o repertoár své sestry do rukou producentů a psát písničky na objednávku pro nejrůznější interprety. Výsledkem bylo tápání a album 13 HP, na němž sice zpívali oba, ale dramaturgie byla dílem producentovým. („Na desce bylo několik hezkých písní, např. Petřinova a Rytířova Ranvej, ale ty byly výjimkou,“ poznamenává s dvouletým odstupem Hana. „Byl nám určen jakýsi repertoár a ten jsme prostě odzpívali. Myslím, že to není ono a že už takhle nikdy dělat nebudeme… Já vím, že tomu, co teď povím, se pražští hitmakeři zasmějí. Ale já prostě řeknu: pane, já žádné hity zpívat nebudu. Já chci zpívat písničky, které se mi líbí. A tím končím.“)

Na kocovinu, jež se jich zmocnila po poslechu desky 13 HP, nemohli Ulrychovi nalézt lepší lék – zpřetrhali všechny svazující manažerské a producentské závazky, dali vale Praze, kde je místo narůžovo nalakovaných vyhlídek čekalo spíš příštipkaření a v klidu domácího brněnského prostředí připravili svůj dosud největší triumf: album Hej dámy, děti a páni. Petr si už nikým nenechal vést ruku. Napsal jedenáct nápaditých melodií a ta dvanáctá – Bártkova Chtěl jsem hledat čistou studánečku – patří do téže rodiny, v níž se tak mírumilovně snáší rockový oheň s moravskou voděnkou.

■ Petr Ulrych: Nevysílat!

Ne, to nebyl zákaz. Pouze víc než snaživě dodržované doporučení anonymních soudruhů z „Kraje“.

Dvacet let před osmdesátým devátým bratříček zavíral vrátka, ale chytří mocipáni věděli, že ta zadní je dobré nechat přivřená. Nebyl to příjemný cejch. Ale ten horší mě teprve čekal. Mnohem záludnější a neskonale účinnější.

V létě 1973 jsme s kapelou Gustava Broma v Sovětském svazu. Autobus se s námi omylem ocitá ve vojenském pásmu. Následuje vyšetřování, ukončení zájezdu a předčasný návrat do normalizované vlasti, kde čeká téměř každého z nás řada výslechů. Ty mé se jaksi divně protahují. Mám strach, nedokážu se vzepřít. Zároveň jsem si ale naprosto jistý, že vůbec nic nevím, a proto nemohu nikoho ohrozit. Vše končí do ztracena, za pár roků mizí i nepříjemná vzpomínka… Avšak po patnácti letech se bumerang vrací, ocitám se na seznamu, který hlava nehlava cejchuje vinné i nevinné. S bezmocným vztekem si představuji úsměv někdejších anonymních soudruhů z „Kraje“.

■ Hana Ulrychová: Orchestr Gustava Broma

Rok 1969 – nahrávací studio v pražských Dejvicích, kde točíme LP desku Odyssea. To je jedna z mých nejvýraznějších vzpomínek na orchestr Gustava Broma. Naše spolupráce poté pokračuje v 70. letech, tedy v době pro nás dost krušné (Petr má zákaz vystupování v televizi, nesmějí nás vysílat v rozhlase). Naše tehdejší kapela Atlantis odjíždí hrát do mnichovské inscenace muzikálu Hair a my s Petrem tak zůstáváme bez muzikantů. V té chvíli nám pan Brom nabízí spolupráci. Byli jsme moc rádi a když na to dnes vzpomínáme, tak už víme, že se nám díky této nabídce otevřel nový hudební svět. Svět skvělých muzikantů a výborné muziky. Navíc jsme v tehdejší sestavě našli spoustu přátel a kamarádů, na které nikdy nezapomeneme. Zažili jsme spolu hodně krásného, ale také havárii autobusu na Slovensku, po které jsem se probrala v nemocnici v Partyzánském, plná skla a pokrytá jizvami. Ta největší však zůstala na duši, když mi kamarádi řekli, že se při havárii zabil Pepek Blaha, skvělý pianista a můj kamarád. Den před touto smutnou událostí jsme spolu, shodou okolností, poslouchali v hotelu z rádia Pepkův veliký vzor, jazzového pianistu Oscara Petersona.

Z dalších osobností: Jarda Hnilička, vynikající trumpetista, aranžér a skladatel. Nebo můj dlouholetý soused z vedlejšího domu Pepa Audes. Skvělý muzikant i člověk. Už je také v muzikantském nebi, ale vždycky, když vcházím do našeho domu, vzpomenu si, jak jsme se v těchto místech potkávali se zájezdovou taškou a kostýmem přes rameno. Křičeli jsme na sebe naše heslo: „Šaty, pytel, autobus“ a Pepa jel třeba do Německa, kdežto já s Javory do Pelhřimova. A já ho vlastně v našem domě potkávám dodnes. Když občas zaslechnu z rádia nahrávky orchestru Gustava Broma, tak najednou zase stojím za jevištěm, ze kterého zní nějaké krásná orchestrálka a pak přichází řada na moji písničku. Za mnou to rozbalí tahle kapela a já si opravdu připadám „jako v nebi“.

■ Petr Ulrych: Momin

Mojmír Bártek, vynikající a zapálený jazzman, trombonista kapely G. Broma je naprosto ojedinělý valašský samorost. Jeho humor, nezachytitelný slovem ani obrazem, obohatil naše jazykové povědomí o výrazy jako třeba „mimo mísu“ nebo „totální samožer“.

Díky Mominovi objevuji svět, který jsem zatím neznal. Provádíme spolu sedmidenní výzkum vlivu slivovice na barevné vidění, jehož výsledkem je píseň „Chtěl jsem hledat čistou studánečku“. Šumaříme v příležitostných muzikantských sdruženích Samožer trio a Zapařený žok. Zároveň se od Mojdy učím, když mé nápady převádí do notové řeči na albech Nikola Šuhaj loupežník a Meč a přeslice.

Jeden z pokusů zachytit Mojmíra na televizní kameru se odehrává ve Velkých Karlovicích (to jsme už sousedé chalupáři). V závěru seriozně laděného zpívání a povídání o folkloru se objevuje postavička s bastrumpetou: „Tož ogaři, to je všecko pěkné, ale u nás na Valachoch sa praví: Všem smrdí prcina!“ Následuje zběsilé zatroubení a úprk. Míra opravdovosti překročena, scéna vystřižena, divácká obec ochuzena.