Od Nikoly k Javorům

1974 Album Nikola Šuhaj loupežník. Cena časopisu Mladý svět Bílá vrána 74. V pražském divadle Atelier díky úsilí Josefa Máry režíruje Ján Roháč komorní muzikál Nikola Šuhaj loupežník. V roli četnického strážmistra Pavel Landovský (později Jiří Císler, Jiří Krampol, Lubomír Petřík). 1975 Album Meč a přeslice.

■ Petr Ulrych: Konec bigbítu

Myšlenka hrát naše písničky s cimbálovkou nabývá pevných obrysů v dědině Krumvíř. Ve sklípku při víně a zpěvu poznávám kontrabasistu brněnské filharmonie Josefa Hanáka a studenta operního zpěvu Zdeňka Šmukaře. Začínáme zkoušet s cimbalistou Petrem Olivou a houslistou Vítězslavem Sloukou, který hraje také na zobcovou flétnu.

Protloukáme se všelijak do okamžiku, kdy nám šéf divadla Atelier v Praze (nyní Ypsilonka) Josef Mára nabídne možnost převést čerstvě nahrané album Nikola Šuhaj loupežník do scénické podoby.

Objevuje se Ladislav Kopecký, textař a muzikant, který si své hráčské ostruhy získával počátkem 70. let jako trombonista v kapele s M. Gerou, J. Helešicem, T. Viktorou, J. Vytrhlíkem, T. Kleníkem a dalšími. Nabízí texty, ale současně také vpadne rovnýma nohama do práce na libretu. Během několika zkoušek vzniká opravdu nevšední divadlo. Spanilé jízdy z Moravy jsou vždy vyztuženy několika demižony vína. Po představení začíná jeho druhá, neméně důležitá část, která se protahuje dlouho do noci a je až po okraj naplněná moravskými a slovenskými lidovkami.

■ Ladislav Kopecký: Nikola Šuhaj v Praze

Nikola byl průlom do normalizační vozové hradby. Normalizátoři si se soudruhem Olbrachtem nevěděli rady, deska získala prestižní vavřín Bílá vrána od Mladého světa a Petr to chtěl udělat pro jeviště v útvaru, který jsme pojmenovali komorní muzikál. Vymysleli jsme si postavu Petrova protihráče – strážmistra Šroubka, která se stala etudou pro jednoho herce, a ne nějakého! Hrál ho Pavel Landovský (alternace Jiří Krampol, Jiří Císler), který byl momentálně v klatbě a bez angažmá. Režíroval a všestranně přispěl vynikající Ján Roháč a jeviště v divadélku Atelier poskytl undergroundový manažer Pepík Mára, dodnes nedoceněná osobnost tehdejšího dusného období. Věčně zasmušilý přemýšlením jak oklamat cenzory nám poskytl vše, co jsme tehdy potřebovali. Začala horečná práce. Celá moravská sestava přešla na matrace v mém podkrovním malostranském bytě, který se proměnil na zkušebnu, šatnu, kantýnu a noclehárnu kdekoho. Všechno se řešilo společně s vehemencí kočovné společnosti, rovnou a bez dlouhých řečí. Všichni byli naladěni na stejnou frekvenci. Odehrála se premiéra a ještě tři sta dalších repríz.

Ty dva roky, kdy se Nikola Šuhaj hrál, nás poznamenaly cejchem, kterého jsme se už nezbavili. V té době se mísilo těsto, ze kterého se pak pekly Javory.

■ Petr Ulrych: Stál s klackem u cesty

Divadelní podoba Nikoly Šuhaje je do značné míry dílem Pavla Landovského. Postava četnického strážmistra Bohumila Šroubka, který Nikolu kdysi osobně pronásledoval, to byla voda na jeho mlýn. Policajty měl zkrátka zvládnuté dokonale. Dodnes živě vidím a slyším následující pasáž:

Ulrych: „Děkujeme Vám, že jste přišli na schůzku se zbojníkem. S posledním, který bohatým bral a chudým dával.“
Landovský (Bohumil Šroubek): „Omyl, příteli! S banditou! A von to nebyl ani bandita. Dyť to byl cvok, blázen, mešuge! Ve dvacátym století stál s klackem u cesty a čekal, až pude ňáká bába z jarmarku, aby jí ukrad pár krejcarů, kerý dostala za vajíčka. Povídám – cvok! Jako dyby se prachy nedaly krást pohodlnějc a ve velkym… Já bych moh povídat, dybych moh!“

■ Bolek Polívka: Nikolu mám dodnes

Petr Ulrych má tu výhodu, že je zároveň muzikant i textař-básník. Málokdo umí spojit obojí. Pamatuju si ho jako bigbíťáka. Pilně jsem chodíval na bigbítovou ligu v Besedním domě. Holdoval jsem téhle muzice, i když pasivně. Říká se tomu fanda. Znám většinu jeho písní a desek. Ale taky ho znám jako tenistu. Je to vlastně třetí nadání, kterým je obdařen. O dalším nevím, i když by se určitě nějaké objevilo.

Pokud vím, má chalupu na Valašsku a po rozdělení republiky se stal chalupářem psohlavcem. Má vztah k tomuto kraji, lidem a především k jejich muzice. Je víc než pěkné, když to umí vetknout i do své hudby. Jako první využil housličky a cimbál pro svoji muziku a teprve po něm přišli všichni ostatní jako Vlasta Redl a další. Moje nejoblíbenější album z Petrovy dílny – Nikolu Šuhaje – jsem poslouchával ještě když jsem bydlíval v Brně po privátech a i když jsem se často stěhoval, tohle album mám pořád k uchu.

Nechci zapomenout na Hanku. Každý ví, že je skvělá zpěvačka. Je to hlas, který se nesnaží, má přirozenou barvu ve všech hloubkách a výškách. Je nádherný, čistý a tryská přirozeně. Většinou se zpěvačky nějak stylizují a je vidět, jak je jejich projev vydřený. Jí se to netýká. Zdá se mi, že v písních sourozenců Ulrychových se čím dál víc objevuje poetičnost, pokora a niternost.

■ Ladislav Kopecký: Cesta javorová

Vzápětí po Nikolovi v roce 1975 vznikla tak trochu buditelská deska Meč a přeslice inspirovaná starými pověstmi českými a moravskými. Možná to bylo příliš brzy. Zůstala ve stínu Nikoly. I když některé písničky jako třeba Housle a mříž nebo Král Ječmínek se hrají dodnes. Petr mně, tehdy neznámému textaři, svěřil na desce všech dvanáct textů. Tím definitivně potvrdil, co jsem zatím jenom tušil, že je cvok. Také tahle deska dostala svoji jevištní podobu v Atelieru pod názvem Dobrý večer Vám.

Posaďte sa tichučko
napite sa vína
připomene dobré jen
špatné zapomíná.
Nalaďte si husličky
co sú ve vás skryté
co vám budem povídat
však vy o nich víte,

zpíval Petr v úvodu.

V té době jsme už měli kus cesty za sebou. Zvykal jsem si na jeho styl práce dostudovaného leteckého inženýra. Ostře řezané tužky, barevné grafy, přesný plán. To vše ale bralo rychle po startu za své a začínal bláznivý chaos, z něhož se kupodivu po čase klubaly věci. Moravská sestava pořádala na Prahu doslova kobercové nálety a devastovala ji demižony vína, klobásami a škvarky.

S Petrem jsme vyráželi do terénu. Přespávali na senících, naslouchali horňáckým hudcům, toulali se po Valašsku i pražských jazzových klubech. Neuvědoměle a mimoděk jsme nacházeli odpovědi na celou řadu otázek a na to, jak dál. Věděli jsme, že v těch kořenech, ať už jde o folklor nebo jazz, je velká síla. Šlo o to, jak s ní zacházet. Jak spojit slovo a muziku, aby to nebyla pouhá pietní chvála krásného, čirého, starého pramene. Byli jsme zvědaví, co se stane s pramenem daleko od míst, kde poprvé vyrazil ze země. Co se stane se starým ryzím pramenem, když se smísí s jinými vodami. Tak se rodily Javory a deska Ententýny. Kromě Javorů přinesla také písničky Jízda králů, Zvon, Krásný sen, Tráva, Planeta a řadu dalších, které daly celému seskupení a snažení tvář. Hrají se dodnes. V elitní sestavě kapely byli Josefové Hanák a Ondrůj, Zdeněk Šmukař, Petr Oliva a Jura Pavlica. Melodika inspirovaná folklorem dostala výraznější jazzrockově rozvinutou rytmiku cimbálu a perkusí.

■ Petr Ulrych: Agrární moravanství

Díky opernímu angažmá našeho tatínka se Hana narodila v Liberci a já v Hradci Králové. Ale pětadvacetileté trvání Javorů způsobilo, že si nás mnozí spojují především s Moravou. S její jinakostí, ke které patří nejenom písně, ale také sklípky, domácí víno, demižony, slivovice, kroje, klobásy a nářečí. Přirozené tíhnutí k vesnickému způsobu života. Jiná míra a způsob toho, co bývá označováno jako selský rozum.

Všiml jsem si mnohokrát, že tato odlišnost viděná pražskýma očima, se dá dobře vystihnout názvem agrární moravanství.

Bože, jak často jsme vylepšovali tuto odlišnost! Až časem jsme přišli na to, že určití lidé chodí na Nikolu do Atelieru nějak podezřele často. A ani ne tak na představení, jako na jeho dohru se zpěvem a vínem. Dodnes nevím najisto, kteří chodili jenom kvůli vínu.