Směrem k tichému hlasu

1987 LP Příběh. 1989 LP Tichý hlas.

■ Jiří Žáček: Nad Příběhem

Kdyby rostly písničky jako hrušky na stromě, stačilo by přijít a setřást je do klobouku. Ale písničky nejsou hrušky a i ten, kdo má talent od Pánaboha, nad nimi musí cedit pot a potit krev, než smí říct: hotovo.

Měl jsem příležitost sledovat zpovzdálí, jak vzniká Příběh, inspirovaný uhrančivým příběhem Markéty Lazarové. Když mi Petr dal k nahlédnutí pracovní verze textů, troufale jsem mu do nich čmáral, ale on si zaplaťpámbu udělal všechno po svém. A dobře udělal.

Ulrychovi vědí, co chtějí. Nemluvme jim do toho, pokorně naslouchejme a buďme rádi, že je máme. Napájejí své písničky z čirých pramenů lidové muzikálnosti, ale není v tom žádné staromilství. Je to objevování kořenů, abychom si ujasnili, kdo jsme, kam putujeme a na čem nám záleží. Nejde jim o úspěch, jde jim o hledání lidskosti a naštěstí nacházejí dost spřízněných duší. Ty písničky mají magickou moc. Dovedou rozeznít javorové housličky i v lidech, kteří ani netuší, že v sobě nějaké mají.

■ Petr Ulrych: Tichý hlas – několik slov autora (sleeve-note k albu, 1988)

Pod povrchem všeho, co bývá jako lidové označováno, zůstává vždycky naštěstí pořád ještě dost toho, co opravdu lidové je. Odolává dobovým nátěrům a povznáší se nad všechno přeceňování i podceňování.

K těmto pramenům čisté vody patří nesporně i balada, která inspirovala naši desku. Nejen textově, ale i hudebně.

Slova hudec a hudci mají totiž v mnoha moravských lidových písních určitý význam. Označují ty hráče na housle, violu nebo kontrabas, kteří hrávali velmi specifický druh lidové muziky s prastarou tradicí. Tato hudecká muzika se hraje s určitými dobovými nánosy dodnes v oblasti Karpat.

Zatímco celá světová hudba je v prazákladě nesena rytmem bicích či drnkacích nástrojů, hudecká muzika je nesena pulsem doprovodných smyčcových nástrojů. Tento zvláštní a nezastupitelný rytmický základ je typický zejména pro Horňácko – nevelkou moravskou oblast Bílých Karpat v okolí městečka Velká nad Veličkou. Lidová hudba, která se tam dodnes hraje, má v podstatě tytéž znaky i náboj, které na přelomu století přinášela raná jazzová či bluesová hudba: improvizaci, prostor ke tvoření, a také hlavně – opravdovost a hloubku.

Už dávno jsem přesvědčený o tom, že hudecká hudba je jeden z těch tichých hlasů, kterému by se mělo naučit naslouchat co nejvíc lidí. Jeden z mnoha tichých hlasů přehlušených dobovým halasem, kvůli němuž jsme se pokusili vyprávět příběh Hvězdných hudců, hledajících společný Tichý hlas živých bytostí naší planety. Tichý hlas lidí, zvířat a rostlin. Tichý, ale nesmírně naléhavý hlas vzájemného porozumění, bez jehož vnímání udělá vše živé na Zemi těch pár kroků, které zbývají k prahu katastrofy.

■ Jiří Plocek: Trojrozměrná hudba

Tichý hlas je zvláštní album, svým obsahem zcela ojedinělé. Krásné motivy inspirované lidovými písněmi jakoby se vznášely v prostoru neukotveny v souřadnicích souvislostí. Hudební stezka, na první poslech plná stěží pochopitelných zlomů a zákrut. To vše je ovšem pouze zdánlivé, poněvadž Tichému hlasu stále ještě chybí uskutečněný třetí rozměr, s nímž před očima Petr Ulrych od počátku svou hudbu komponoval. Rozměr obrazu.

Prvním rozměrem Tichého hlasu je přetavené poselství staré lidové balady Vandrovali hudci, jejíž krystaličnost a archetypální symbolika vybízí k novému a novému uchopení, podobně jako biblické texty. Lidová mystika. Druhým rozměrem je vlastní hudební poselství v užším slova smyslu, jehož předzvěst lze nalézt už na předchozím albu Příběh. Je neseno tichým hlasem dokonalé formy tradiční hudecké muziky, který proniká hlučnou současností, věčné světélko přirozeného, dobovými nánosy nezdeformovaného života. Hudební mystika. Třetím rozměrem je filmový příběh dvou Hvězdných hudců zhmotněných do postav muzikantů s houslemi a violou. Mystika obrazu. Jejich návštěva Země, putování zpátky časem od současné computerové Civilizace (odtud ty hudební zlomy a kontrasty: robotový syntezátor versus hladivé smyčce, rockové a jazzové pasáže) až do doby, kdy na Zemi převládala hudba Džungle a Pralesa, hlas Stromů, to vše ústí v přerod Hvězdných hudců v Hudce lidi. Ti podléhají sebestředným a pyšným lidským myšlenkám o nutnosti ovládnutí Přírody. Podtínají Strom, který jim říká: „A já nejsem dřevo, já jsem krev a tělo!“ Je však už pozdě, apokalyptické válečné běsnění je rozpoutáno. V poslední chvíli vytrhává poraněný Strom ze svého těla housle a violu, podává je hudcům a apokalyptickým řevem pomalu prostupuje, víc a víc, Tichý hlas jejich hudby. Hlas Porozumění, přírodní harmonie, který zastavuje postup ničivých sil a vítězí nad Zlobou a Nepochopením.

Taková je esence Ulrychova filmového námětu, taková je i esence jeho filosofie, která došla právě v Tichém hlasu nejsvobodnějšího a nejpřesnějšího vyjádření. Smíření, jedna z klíčových písní, patří současně i k nejhlubším a nejhutnějším písničkářským výpovědím, jaké si lze vůbec představit. Poselství Tichého hlasu míří z hlubin minulosti do budoucna a stále čeká na definitivní ztvárnění, na svůj třetí rozměr. Doufejme, že jeho čas přijde.