Výlet mezi letadla

1961 Petr zahajuje studium na letecké fakultě Vojenské akademie Antonína Zápotockého v Brně. Vzniká tam studentské Divadlo bez tradic – Dibetra. Ve hře spolužáka Pavla Marjánka Paronautikum (parodie na módní horečku sputniků a kosmonautů) zpívá své první písničky.

1963 Připojuje se patnáctiletá Hana. První nahrávky v brněnském rozhlase. 1964 Divadelní šraml je vystřídán bigbítem Vulkán (původně You Man’s). Divadelní aktivity končí. 1966 Na rozhlasové Houpačce Mirky a Jiřího Černých boduje Píseň skleněné báně. 1966 Petr promuje a tím končí jeho výlet mezi letadla.

■ Petr Ulrych: Výlet mezi letadla

Vidina nadaného studenta letectví (budoucího vědce s vysokým čelem a řadou titulů) dostává první trhlinu vojenským přijímačem v Šumperku. Už při cestě vlakem jsem zaskočen kurvováním a opilostí mých budoucích spolužáků (výhledově spoluvědců). Následuje cpaní slamníků, holič, nepadnoucí uniforma, velké „půllitry“ (kanady se ještě nekonaly), masky, atomkecky, rozcvičky. Je mi sedmnáct a nikdo mě ještě neupozornil, že na světě existuje buzerace!

Ale objevuji i druhou stranu mince: známý fakt, že lidi kolem letadel mají umělecké sklony. Že přednášky našeho profesora marxismu Vítězslava Gardavského (mimo jiné se stane autorem knihy Bůh ještě není zcela mrtev a divadelní hry Já Jákob, ke které nazpívám písně Miloslava Ištvána na hebrejské texty) poslouchám se zatajeným dechem, protože oficiální filozofie se v nich potkává s hlubokou znalostí Bible i existenciálních proudů šedesátých let. Za zelení uniforem jsou ukryti nejenom mnozí výteční kantoři s nadhledem a pochopením. Je doba divadel malých forem. Z necelých třiceti lidí našeho učebního kruhu se postupně vynořují: Pavel Marjánek jako autor textu, Zdeněk Chalupník – komik s nevšedním talentem. A taky duše a motor našeho studentského Divadla bez tradic – Čestmír Klos. Kamarád, pozdější spoluautor rozhlasových pořadů, věčný oponent. Táhli jsme to spolu skoro deset let, než zakotvil jako redaktor hudebního časopisu Melodie v Praze, a já, neříditelný samorost, jsem dál komplikoval život všem, co se mě v dobrém i zlém pokoušeli usměrňovat.

■ Čestmír Klos: Vše souvisí se vším

Založením Dibetry v útrobách Vojenské akademie jsme se naráz ocitli ve dvou divadlech najednou: v prvním, absurdním, jsme žili, v druhém, dnes bychom nejspíš řekli kabaretním, jsme „tvořili“. Někdy i tvořili. Důstojníci pověření buzerací nám vymýšleli „povinná samostudia“, zatímco jiní důstojníci nás ze studijních povinností uvolňovali, protože jim šlo o život: byli najati na lidovou tvořivost, která ovšem už vyšla z módy, a my jsme byli jediní, koho mohli vykazovat. A tak uprostřed zeleného drilu na jedné a smělých leteckých konstrukcí na druhé straně jsme měli pro svoje divadlo měkce ustláno. V civilu zuřilo schvalování textů a razítka, my jsme si dělali, co jsme chtěli. Pod zeleným patronátem prošlo i na veřejnosti, že si Paronautikum utahuje ze svátostí doby – z kosmonautů, z funkcionářů kynoucích na tribunách, ze spartakiády…

Nevyvratitelnou zásluhou Dibetry je, že do široka rozptýlený a tehdy za žádnou cenu neukotvitelný talent Ulrychův poprvé donutila skládat. A sotva s tím Petr začal, byl mu divadelní šraml, v němž vedle hlavní divadelní role hrál i na kytaru, málo: založil si ještě bigbít. Chtěl stačit všechno, ale sopránem a ještě k tomu v duetu zpívat neuměl. Tak jednoho dne přivedl do Dibetry velice nezletilou sestru Hanu. Po první zazpívané sloce bylo souboru zřejmé, že představy o zpívající sexbombě jsou nic proti pěveckému talentu školou povinné dívky. Ne tak samozřejmé to bylo Hanině mamince: „Tomu našemu bláznovi bych ji za žádnou cenu nesvěřila. Čestmíre, budete se muset před každým představením přijít za Hanu zaručit.“ A tak jsem chodil k paní Ulrychové vyzvedávat Hanu a k jednomu majorovi našeho sólového kytaristu, který nacvičoval supernáročná spartakiádní cvičení na bradlech, a major se bál, aby se cvičenci při bigbítu nic nestalo. Navzdory všem absurditám doby jsem nikdy nezapochyboval o tom, že jsem stál při zrodu čehosi výjimečného.

Všiml si toho i hudební redaktor Jaromír Nečas. Jemu, kovanému folkloristovi, vděčí Vulkán za první rozhlasové „bigbeatové“ nahrávky. Nikdo tehdy nepomyslel, jak rychle díky Petrovým písničkám skupina vybředne z kopírovacího období – stalo se tak dřív, než zapadl původní název Youmens (Ulrychem přezdívaný Ňoumens), aby uvolnil místo Vulkánu. „Českej bigbeat“, pojem uznávaný teprve po letech, tu měl jeden ze svých pilířů, v dalším vývoji nedoceněný.

Nepochybně k tomu přispěla nespojitost vulkánovské historie: po rozhlasovém úspěchu zaplavily Hanu a Petra tuctové nabídky brněnských skladatelů a oni „vyměkli“. Petr už nemusel vozit do studia skrovnou aparaturu vypůjčeným dvoukolákem… Výstup z amatérismu tak v pokřivených dobách neznamenal vzestup, ale pád. Naštěstí zbržděný novým Vulkánem a novými nezapomenutelnými písničkami. Ale to už je další kapitola.

V té málem zapomenuté amatérské době se vše dělo ve zmatcích, ale s mimořádným osobním nasazením. I chatrná nevýkonná aparatura hrála spíš jen silou vůle. Aby se předešlo rizikům, přestali ji „technici“ rozpojovat. Z náklaďáku na pódium ji proto musel najednou stěhovat celý soubor – divadelníci i bigbít – systémem „vše souvisí se vším“. A taky že i pak souviselo: odpoledne začínalo divadelním představením, pokračovalo kavárenským šramlem a den končil „bigbeatovým nářezem“. Vším procházel Petr jako tahoun a Hanka jako nejcennější hlasová ozdoba. A to souvisí dodnes.