Od bílých míst k naději

1993 CD Bílá místa. 1994 CD To nejlepší s Javory (výběr z písní). 1994 CD Pokoj lidem dobré vůle (záznam vánočního koncertu). 1995 CD Zpívání (nové zpracování stejnojmenného LP z roku 1982). 1995 Hudba k filmu Díky za každé nové ráno (režie M. Šteindler). 1996 Martin Fahrner – Petr Ulrych: Legenda (folková divadelní balada, Městské divadlo v Brně, režie Stanislav Moša, vyšlo na MC). 1997 CD O naději. 1998 Petr Ulrych – Stanislav Moša: Radúz a Mahulena (muzikálová balada, Městské divadlo v Brně, režie Stanislav Moša, vyšlo na CD). 1998 CD Ze starých LP (nové zpracování starších písní). CD Odyssea. 1999 CD Seď a tiše poslouchej (původní nahrávky písní z 60. let).

■ Petr Ulrych: Vzkazy

Od období, kdy se albem Nikola Šuhaj loupežník poprvé dotýkáme moravské lidové písně, uplyne patnáct let. Víme už, že se nedotýkáme zkameněliny. Víme, že jsme občas někde vstoupili do proudu řeky. Její rozměr sahá daleko mimo zmapovaných dvou, tří tisíciletí. Její poznání přesahuje rozměr lidského života. Její proud přináší spousty dobového smetí. Ale jsou v ní místa, kde z hlubin můžeme zaslechnout biblické vzkazy hovořící naléhavě k naší neustále kratší paměti.

Vzkaz o tom, že vztah k tomu, co bylo stvořeno, je nejenom základem veškeré lidské kultury, ale že je nutnou podmínkou našeho bytí. Že dnešní ekologie je sice možná součástí toho, čemu pyšně říkáme věda, ale že je především mírou lidské kultury vůbec.

Vzkaz o pokoře, která se neplazí před těmi, které doba učinila mocnými. O pokoře pevně zakotvené ve vědomí velikosti a trvalosti, ale také nepatrnosti a pomíjivosti člověčího údělu.

Aspoň nepatrnou část z toho se snažíme vyjádřit hudbou a zpěvem alba Tichý hlas. Jeho křest probíhá 16. listopadu 1989 v Praze. Čtu veřejně poslední novinový rozhovor Jana Skácela, který vychází už neautorizován ve Svobodném slovu den před básníkovým pohřbem. Zmiňuje v něm svého německého přítele, profesora v Heidelbergu, který mu po ročním pobytu v USA píše: „Pane Skácel, musíme se spojit a bránit Evropu před americkým a sovětským barbarstvím.“ – Reakce je víc než kyselá.

Druhý den je všechno jinak. Poté všeobjímající vlna nadšení. Končí období budovatelských pochodů, nad jejichž odhodlaným rytmem se nese hromadné skandování nadšených mas:

Opravdu se už nikdy nebude opakovat scénář doby po roce 1948?

Mění se pomník za pomník
co se dá to se slíbí
věci se ujmou ti co si věří
co nepřipustí kdyby
přejmenují se ulice
změní se dějepisy
vydají nové směrnice
nové sebrané spisy.

Hudební paměť je ale nemilosrdná. Občas se děsím toho, že se tento můj text o padesátých letech naplňuje. Že budovatelský pochod, který mi zněl v uších se sice změnil, ale jak?!

Vynořují se otazníky. Jsou námětem našeho nového CD Bílá místa. Když začínáme mapovat vesmír, máme zmapováni sami sebe? Rozumíme si navzájem? Opravdu vítězí pravda a láska? Nechybí nám housle citu? Je vyšší princip mravní odloženou veteší? Vnímáme vůbec, co hrozí lidem, když zgruntu nezmění svůj vztah k přírodě?

Zdá se mi, že je potřeba zpívat o tomhle. Ale nefunguje to. Lidé chtějí slyšet něco jiného.

Ukřivděnost a tvrdošíjnost mění čas do nového hledání. A proto nové album O naději zpívá o něčem jiném: O tom, že přibývá těch, co vědí, že rozsvítit třeba jen malou svíčku je mnohem lepší než proklínat temnotu. Ale také o tom, že přibývá těch, pro které optimismus neznamená veselý tanec na horní palubě Titaniku.

■ Stanislav Moša: Rozeznívaná nacházení

Na své pouti životem se setkávám v podstatě se dvěma druhy lidí, jejichž údělem se stalo řemeslo nazývané v úctě a s obdivem: hudební umění. Zatímco jedni v touze vyhovět akademickým teoretikům v objevování stále nového došli až k absolutnímu popření své hudební přirozenosti, jiní rozeznívají své instrumenty hlasem svých srdcí. Nezačínají svou práci programovým popřením svých předchůdců a nehledají formální zvláštnosti, jejichž neslýchaností by šokovali nebohé publikum. Obyčejně mají totiž dost práce na cestě k pochopení svého osobního poslání i k technickému zvládnutí svého řemesla tak, aby to, co chtějí vytvořit, mělo nakonec i odpovídající kvalitu. Ne každému se to podaří, ale to je přirozené, neboť jinak by se už nejednalo o výjimečnost, kterou máme chuť nazývat uměním.

Mezi těmi, kteří to dokázali, mají sourozenci Hana a Petr Ulrychovi nezničitelné postavení. Získali si mě již před mnoha lety svou neokázalostí, vytříbenou profesionalitou, srdečnou přirozeností. Avšak to nejpodstatnější na jejich umění se nedá vyjádřit jediným příměrem. Jejich hudba a zpěv ve mně vždy rozeznívala dávno zašlé a zaniklé světy mých předků a zažíval jsem neobvyklé citové návraty do světa, který je jinak zapovězen. V různých, i nepříjemných chvílích svého života jsem v jejich tvorbě nacházel tak radostnou a silnou touhu po lidské a přírodní harmonii, že jsem jí rád podléhal a věřil, že i ty nejneuskutečnitelnější sny jsou možné. Vlastně neznám člověka, jenž by vznesl cokoli proti jejich hudbě. Všem je nám blízká, všem je totiž jednoduše vlastní. Domnívám se tak proto, že v každém z nás rozeznívá naše individuální nacházení se, kdy je nám tak dobře jako v matčině lůně.